Pracuji v léčebně dlouhodobě nemocných jako převazová sestra. Pečuji o rány pacientů v terminálním stadiu a často se dívám smrti do tváře. Zamýšlím se nad tím, jak umíme přijímat verdikt nevratného konce a jak dokážeme projevit úctu k zemřelému. Jistě se každému pevně vtiskne do srdce první stisk ručičky právě narozeného dítěte, ale právě tak vzácné je poslední pohlazení a pohled umírajícího. Kolik truchlících blízkých jsem již potkala. Přesto je dnes bohužel zvykem často umírat v samotě nemocničního pokoje bez nejbližších. Můžeme jen vytušit, jaké asi jsou pocity opuštěného umírajícího člověka.

Často se setkávám u příbuzných s různými reakcemi při úmrtí. Ocitnout se náhle ve smutku bývá velmi bolestný a těžký proces. Mnozí nechtějí smrt přijmout, přistupují k ní se zlobou. Jiní hledají viníka a odsoudí nás zdravotníky za to, že jsme selhali. Někteří mají dojem, že jsou nesmrtelní a že se jim smrt vyhne. Jiní zakrývají své bolestné emoce a jsou pod tvrdou slupkou rezervovaní, jako by se jich to ani netýkalo. Dá se říci, že věřící příbuzní ze všech nejvíce dokáží přijmout smrt pokorně.

V poslední době se v naší společnosti začíná čím dál častěji přistupovat k zemřelému člověku tak, že překáží a že by měl být co nejrychleji odklizen z dosahu živých. Neúčast na umírání nejbližších je jedním z důsledku úpadku společenských hodnot a sobeckého pohledu na okolí, signalizuje to bezcitnost ve vztazích. Děti vidí denně v televizi desítky mrtvých a nikomu z rodičů to nevadí. Ale přítomnost při rozloučení se s umírající babičkou se zdá všem morbidní a pro dítě nevhodná.

Moderní doba nás zbavila mnoha historií prověřených a cenných rituálů. Utíkáme od všeho, co nás zdržuje, co narušuje naše pohodlí a co zneklidňuje naše nitro. Nejlépe vyřešit všechno rychle a bezbolestně. Jsme naplněni stresem, pohrdáme tradicemi a bohužel ztrácíme úctu jeden ke druhému. Pochopitelně se pak mění zvyky při pohřbívání. Nemáme přece čas, a tak se často pohřbívá bez obřadu. Patříme mezi země s největším podílem zpopelnění. Úcta k umírajícímu, zachování jeho důstojnosti a projevená láska k mrtvému patřily vždycky do života našich předků. Toto vše bylo a je obrazem úrovně lidskosti. Protože život má nejen svůj začátek, ale i konec, proto obojí zasluhuje stejnou úctu. Smrt je skutečnost, před kterou nikdo neuteče. Někdo moudrý kdysi řekl, že smrt je tak jedinečná, jak jedinečný je každý člověk.

A jací jsme my? Nemyslíme víc na sebe než na umírajícího? Dokážeme být k němu opravdoví v lásce, otevření a vstřícní? A jak je to s truchlením v dnešní době? Myslím, že se odkláníme od prožívání bolesti zase útěkem. Necitelnost, chladnost a sobectví v některých lidech zcela uzavře tuto přirozenou reakci. Každý z nás prožíváme truchlení po svém. Většinou nás to hodně překvapí, zasáhne a bolí. Truchlení má svou jedinečnou úlohu, nedá se přeskočit. Bylo by to pro nás nezdravou chybou a ochuzením. Kdybychom to dopustili, později by nás to mohlo velmi mrzet.

V období truchlení se setkáváme s mnoha emocemi a pocity. Můžeme zažívat střídavě žal, sklíčenost, šok, strach, bezmoc, beznaděj, hněv, sebeobviňování, osamělost, otupělost, pocit vysvobození. Někdy se snažíme cíleně vyhýbat vzpomínkám na zemřelého. Jindy jej naopak máme touhu volat a bereme do rukou jeho oblíbené předměty. Ať chceme nebo ne, truchlení není zbytečnost a není to projev slabosti. Truchlení je přirozená reakce potřebná k tomu, abychom se vyrovnali se ztrátou blízkého, smířili se s ní, přijali ji a s ohledem na ni začali žít svůj další život. Musíme se postupně odpoutávat od zemřelého. Samozřejmě tím nekončí náš smutek nad jeho ztrátou, ale musíme nalézt nový smysl života. Musíme najít nový objekt naší lásky a péče, nasměrovat své city na ostatní členy rodiny nebo přátele. Na prvním místě bychom měli zármutek prožít naplno a vyplakat se. Délku truchlení vždy ovlivní různé okolnosti kolem úmrtí: jestli šlo o smrt náhlou a neočekávanou, jestli rodičům zemřelo dítě, jestli s úmrtím souvisejí naše velké pocity viny, jak velmi jsme byli závislí na zemřelém, jestli jsme zůstali úplně sami, jestli se ještě vyrovnáváme s předchozím úmrtím v rodině.

Myslím, že šňůra nepředvídaných úmrtí v rodině způsobuje těžko popsatelný stav psychiky. Jeden příklad mi zůstal v paměti, protože se týkal naší sousedky a je velmi neobvyklý. Její rodinu postihla velmi dlouhá šňůra úmrtí. Během několika krátkých let zůstala úplně sama. Ve středním věku jí náhle zemřel v náručí manžel na infarkt, pak ve dvou letech za sebou tragicky zahynuli oba dospívající synové. Jednoho zachraňovala na svahu, když narazil na lyžích do stromu. Pak jí zemřel starý nemocný otec, o kterého se starala. Krátce na to také její jediná sestra. Matka jí zemřela už v mladém věku na rakovinu prsu. Tento příběh je až moc skutečný a já jsem ji nikdy neviděla plakat. Nechtěla žádné kondolence, žádné otázky, žádnou podporu, nijaký projev soucitu a slovo útěchy. Druhý den po pohřbu šla vždy do práce a dělala jakoby nic. Nakonec musela být hospitalizována v psychiatrické léčebně, protože to již sama bez medikamentózní léčby nezvládla.

Někteří psychologové říkají, že proces zármutku nekončí v podstatě nikdy, jiní hovoří o skutečnosti, že normální proces truchlení zakončený nalezením nové identity trvá zpravidla jeden rok. Jakousi známkou konce truchlení může být fakt, že nám nepůsobí vzpomínky na zemřelého bolest nebo v nás nevyvolávají slzy či pocit tlaku na hrudi, pocit sevřeného hrdla či nespavost. Dalším projevem konce truchlení může být naše schopnost změnit interiér bytu nebo odjet na dovolenou. Dobrým znamením je také zájem poznávat nové lidi a hledat si třeba nového partnera.

A jak se pohřbívalo a truchlilo za dob mého tchána a maminky? Můžeme se trochu poučit ze dvou vyprávění. Dá se říci, že v jejich zkušenostech nalezneme mnoho podobného, přestože se maminka narodila v roce 1933 a tchán v roce 1918. Tchán žil na malé vesnici a své dětství prožil jako ministrant v kostele. V té době byla celá vesnice v katolické církvi a tak všichni chodili pravidelně v neděli do kostela. Události jako pohřeb či svatba byly lidmi prožívány naprosto tradičně a v jednotě s ostatními obyvateli vesnice. Všichni se navzájem znali. Společně se radovali, pomáhali si a také společně prožívali smutek. Rodina držela pospolu především. Proto bývalo zvykem, že zemřelý člen rodiny byl po dobu třech dní uložen v rakvi na chodbě domu, kde bydlel. Bylo to z toho důvodu, aby se ostatní sousedé mohli kdykoliv přijít rozloučit. Rakev byla tradičně otevřená, u hlavy hořela svíčka a lidé se střídavě u zemřelého modlili a prosili Boha, aby dal mrtvému odpuštění hříchů a vzal jej do nebe. Zemřelý byl umyt a upraven, měl na sobě ty nejlepší šaty a jeho nejbližší mu po celou dobu projevovali hlubokou úctu a lásku. Také Ti z rodiny, kteří bydleli daleko, přijeli co nejdříve, aby mohli sdílet smutek společně a utěšovat se navzájem.

Pak přišel kněz s ministranty a provedli malý obřad. Zemřelý v rakvi byl vysvěcen a rozloučil se s domem. Potom sousedé přenesli rakev do kostela, aby zde byla odsloužena mše svatá a celá vesnice aby se mohla za zemřelého pomodlit a rozloučit se. Po obřadu celý průvod včetně všech členů rodiny a ostatních doprovázel zemřelého na hřbitov. Kolik času a síly a vytrvalosti mnohdy museli všichni obětovat, když vesnice byla rozlehlá a hřbitov daleko od kostela až na jejím druhém konci. Často trvalo rozloučení třeba půl dne, ale nikomu to nebylo zatěžko. Poslední sbohem bylo prostě jedno s důležitých projevů lásky, úcty, sounáležitosti a duchovního poznání člověka. Tak jako narození i smrt byla součástí jejich života a věřící lidé se jí nebáli, neutíkali od ní, nesmlouvali s ní ani proti ní nebojovali. Prostě byla tady a jednou pro každého. Na hřbitově po smutečním obřadu každý hodil do hrobu květiny jako projev pocty a hroudu země jako symbol poznání pravdy: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, neboť v tomto materiálním světě nic nemá dlouhého trvání, vše pomíjí a pomalu zaniká. Někde se rodina pak ještě sešla nad vzpomínkami a fotkami a poděkovali Bohu za zemřelého. Vdova potom po celý rok držela smutek, nosila po celou dobu černý smuteční šat. Neúčastnila se radovánek a oslav, jak bylo zvykem podle tradice. Dávala tak najevo svůj postoj ke ztrátě milovaného člověka. Byla-li mladá, bylo nepřípustné, aby si dříve jak po roce našla nového partnera.

Moje maminka vzpomíná na pohřeb své maminky v roce 1960. Její maminka umírala obklopena svými dětmi za přítomnosti celé rodiny. Naposledy se na ně všechny podívala a pak skonala. Její odchod byl usnadněn právě láskou a velikou péčí všech nejbližších. Nezůstala ve smrti opuštěná, jako tomu bývá tak často v dnešní době. Rodina jí vypravila tradiční katolický pohřeb. Pohřeb byl záležitostí celé vesnice, i když se jednalo o 60. léta minulého století. Protože na vesnici se všichni znali a měli k sobě blízko. Po pohřbu se nejbližší rodina sešla ke společnému sdílení zármutku, navzájem se povzbuzovali a dávali si útěchu. Hrob maminky pak navštěvovali při každé příležitosti s modlitbou a hlavně o svátku zemřelých a všech svatých. Rozdíl mezi pohřbem a truchlením ve třicátých letech a v letech šedesátých byl jen nepatrný. Zásadní rozdíly přináší až posledních dvacet let.

Oba příběhy mají jedno společné: vědomí, že otisk našich zemřelých je vždy velmi silný a že smrt se jednou dotkne každého. A že Boží jedinečnost zemřelého člověka pulsuje v srdci a v duchu nás, kteří zůstáváme. Tento otisk se nikdy neztratí. Proto tolik úcty k zemřelým, protože lidé žili ve víře, chodili společně ke svátostem, uctívali svaté a chovali se k sobě s láskou. Nebáli se utrpení, nebáli se společně plakat ve smutku nad zemřelým, a navzájem se posilovali a měli rádi. Navíc pro věřícího člověka je důstojnost druhého člověka těsně spjatá s důstojností Boží. Člověk stojí ve světě jakožto obraz Boha, znamení jeho přítomnosti a odlesk jeho slávy. Je člověkem, který je hoden naší úcty a lásky, vždyť ho miluje sám Bůh.

Pohled našich babiček s úctou nejen na život, ale i na smrt, je velmi potřebný pro naši dobu. Co považuji za nejdůležitější je dávat umírajícímu přirozenou pravdivou lásku, pohlazení, povzbudivý pohled a modlitbu. A k tomu všemu mít stále jeho ruku ve své. Být účastní s ním v jeho poslední hodině a v rodinném kruhu, i když nás to stojí třeba spoustu sil. Pak budeme mít naději, že jednou ani my nezůstaneme ve smrti opuštěni.

Jana P.